Cúcciolo

„Malý motorek se zvukem dospělého motocyklu“

„Čtyřtaktní motorek Cúcciolo jest nepostradatelný pro každého majitele jízdního kola!“ V roce 1990 se stal nepostradatelným i pro mne. Nemaje ještě vůdčího listu, byl mým prvým motorizovaným přibližovadlem. Dostal jsem jej k osmnáctým narozeninám.

Chtěl jsem udržet stránky na seriosní úrovni, leč píše tyto řádky, obklopují mne staré fotografie a nemohu se ubránit sentimentu. Nechť laskavý čtenář přetrpí bez újmy následující citový výlev:

Můj první stroj! Tak jako nelze zapomenout na první ženu, jež učinila z chlapce muže, tak nelze zapomenout na první motorizovaný stroj, jenž mu prokázal stejnou službu. Ostatně, to prvé není až tak důležité a nepřísluší se na toto téma hovořit na veřejnosti; to druhé je nesporně významu mnohem většího. Mužem nestáváme se několika směšnými pohyby těla, nýbrž prvním otočením plynové rukojeti. V mém případě posunutím plynové páčky. Zde teprve přichází ta pravá rozkoš! Jako každého malého hošíka, ledva plínkám odrostlého, posadili mne ponejprv na tři kola, než jsem dospěl do té míry, že jsem mohl mít o kolečko méně. Všechna ta posunovadla měla jednu velkou chybu. Prostou, neřku-li sprostou námahu! Pracujíce na lidský pohon - a ještě k tomu vlastní - neumožňují plně vychutnat krásu jízdy s větrem o závod. Skalní cyklisté patrně nebudou souhlasit, ale nechť si sáhnou do svědomí, kdy se jim jízda na velocipédu líbí nejvíce. Ano, ovšem, když se řítí z dlouhého kopce, když jim vítr sviští kolem uší, a hlavně - když pro to nemusí nic dělat. Stejného pocitu jsem nyní prvně okusil na rovině, ba dokonce i v kopci. Prostým pootočením zcela nenápadné páčky, řítím se nešlapaje vpřed, stejnak jako bych šlapal. Ještě dnes si ten pocit prvé slasti dobře vybavuji! (Řeč je stále o jízdě na motorizovaném velocipédu!)

Zpět do reality! Omlouvám se, muselo to být... Nemá cenu, abych zde popisoval, jak Cúcciolo vypadá, jeho historii, jízdní vlastnosti atd. Učinil jsem tak ve svém článku pro Motor Journal a P. T. čtenář nechť si klikne na níže uvedený odkaz. Zmíním spíše pár drobností v něm nezaznamenaných a také jaká je „psina“ dnes.

18. říjen 1998 je datum, které jistě mají zlatým písmem vepsané do svých deníčků všichni příznivci motokol. Ten den se v Unhošti konal první závod motorových kol v Českých zemích. Opravdový závod, race se vším všudy, nikoliv jen pouhý sraz. Jel se u příležitosti unhošťského posvícení, kde bylo dlouhá léta tradicí pořádat setkání milovníků historických velocipédů. Toho roku jej direktorium rozšířilo i na motorizované velocipédy. Těch však přijelo jen pár (doslova). Pomocné motorky stály na startovní čáře jen dva - a to Cúcciolo (jedno ovšem moje). Zbytek tvořily motokola jako Sachs či ČZ. Možná P. T. čtenář rozdílu nevidí, ale opravdu nejde o stejnou kategorii. Dovolil bych si odkázat na již zmíněný článek z MJ, kde je vše náležitě objasněno. Pomineme-li hrátky se slovíčky, stejně zůstává prostý fakt, že soupeři měli stroje dvojnásobného obsahu.

Intermezzo: Motorkářský fejeton (tématicky související)

U takovéto akce, která se bohužel vícekrát neopakovala, jsem samozřejmě nemohl chybět, jsa motorovými velocipédy odkojen. Snad dlouholetá praxe v ovládání těchto vehiklů, snad odvážná bravurní jízda, snad dokonale připravený a seřízený stroj, možná vše dohromady dalo mně vyniknout na závodní trati. V konkurenci dvanácti silnějších strojů jsem skončil na čtvrtém místě. Myslím, že tento výkon si zaslouží uznalý potlesk. Račte mi u monitoru zaplácat.

Druhou významnou událostí v „psím“ životě bylo 1. setkání motorových Psíků (cúcciolo = italsky psík, štěně) u příležitosti „Čtvrt míle Žižkovem“ 12. 10. 2002. Myšlenka na uspořádání srazu ve mně dřímala delší čas. Tou dobou jsem s cúcciolem docela aktivně jezdil a téměř na každé akci poznal někoho, kdo byl také jeho šťastným majitelem. Setkání chovatelů ušlechtilých zvířátek nadšeně kvitoval každý. Termín a místo bylo sice nutné několikrát změnit, ale nakonec se dobrá věc přece jen podařila. Startovní pole čítalo šest mikromotorků, což považuji velký úspěch. Kdo někdy něco organizoval jistě ví, jak je těžké, ba někdy přímo nemožné, zkoordinovat akci tak, aby vyhovovala všem zainteresovaným. Poněkud vyčerpán telefonáty a maily jsem navrhl, ať další setkání dojedná někdo jiný, pročež se pochopitelně nikdy nic podobného neopakovalo. O to více je „Žižkov“ vzácnější a jsem moc rád, že se nám tak vydařil.

A jak je to s „psíky“ u mne dnes? Nu, nebudu zapírat, nějak se zaběhli(y?). Jednoho dne v roce 2005 jsem si smutně uvědomil, že Cúcciolo je téměř dva roky nevyvenčené. Další motory a rámy mám uskladněné po různých skříních, z nichž některé jsem pár let ani neotevřel. Bylo jasné, že abych z těch šroubků, koleček a trubiček sestavil kompletní stroje, se mně už nedostává sil, času, peněz a možná ani chuti. Nikdy jsem se nepovažoval za sběratele, spíše za entusiasta. Vědomí, že mám někde nasyslen jakýsi šrot, mne vůbec neuspokojuje. Nevidím moc velký rozdíl v tom, zda dotyčná skříň skutečně obsahuje jakési zrezlé železo, či zda jsou v ní kompoty. Koneckonců, také u prázdné almary si mohu stále namlouvat, jak je plná motorů. Vyjde to nastejno. Takže jsem většinu „psíků“ pustil, ponechav si pouze jeden výstavní motor pro nostalgické vzpomínky.

Možná to někomu bude připadat zvláštní, po všech těch letech. Není tomu tak, že bych na Cúcciolo zanevřel. Rozhodně ne! Jen všechno má zkrátka svůj vývoj. Sběratelství je věc sice krásná, ale poněkud finančně náročná. Já si opravdu nemohu dovolit mít sbírku cúcciol, sbírku sardelí, sbírku škodovek... Ač je tohle představa nesporně lákavá, postačí mně od každého jeden kousek. Zato pořádný a zrenovovaný! Mým vzorem vskutku nejsou ti „rádobysběratelé“, co se v hospodě chlubí velikou kolekcí motocyklů, ale ve skutečnosti se jim pouze v nějaké kůlně válí pár shnilých rozpadlých kejvaček, v úhrnné hodnotě jeden tisíc korun českých.

Co se mi vždy od cúcciola moc líbilo a rád bych si pořídil, je skútřík. Ano, všestranné použití tohoto velmi kvalitního motorku, ač původně konstruovaného jen jako pomocný pro jízdní kolo, dovolovalo, krom jiných variant, i zabudování do malých skútrů. Většinou to byly velmi roztomilé, ale přesto praktické hračky. V padesátých letech vzniklo u nás dosti amatérských konstrukcí s využitím motoru Cúcciolo. Mám informace o dvou takových strojích, ale ty jsem ani neviděl. Potomci původních majitelů a konstruktérů jsou naprostí tupci a obávám se, že tyhle unikáty stihne nějaký temný osud, pokud se tak už nestalo.

Malá ukázka, jak vrčí „psík“

O motokole Cúcciolo se P. T. čtenář rovněž dočte na stránkách „Josefa Kubišty“, s nímž jsem s „psíky“ začínal.

Historii, technický popis a zkušenosti s provozem jsem sepsal v článku, který byl mojí prvotinou pro MJ. Když se na něj dívám dnes, s odstupem času, tak si říkám, že snad nebyl nejhorší. Račte posoudit sami a zalistujte v časopisu Motor journal 5/2002.

Můj profil na „Motorkářích.cz“