škoda popular
Vozy Škoda Popular patří do naší rodiny odnepaměti. Vystřídalo se jich u nás několik. Jména nesly podle svých barev; Bílý, Modrý, Zelený... Přes týden sloužily jako běžný automobil a o víkendu se přeměnily na historické vozidlo. Pravda, hovoříme o sedmdesátých letech. Táta nejvíc vzpomíná na „majle“, tj. na „1000 mil československých“, tehdy ještě organizované po vzoru původního prvorepublikového závodu „na čas“ nonstop Praha-Bratislava-Praha. Přesněji řečeno na poloviční vzdálenosti. V letech 1933 až 1935 absolvovali závodníci tuto trasu dvakrát.
Historek z veteránských, dnes již legendárních, „majlí“ je bezpočet. Třeba jak někde u Čáslavi táta se strýcem v „Bílém“ přejeli v devadesátikilometrové rychlosti železniční přejezd, auťák poskočil tak mocně, až se vzadu utrhly hadice od brzd a zbytek závodu odjeli na ruční brzdu. Jindy praskla klika a dojížděli za hrozivého rachotu motoru. Pak tu byl „Modrý“, s nímž jela máma s naším kamarádem, který usnul za volantem a poslal nebohé autíčko z třicetimetrového svahu. Po několika kotrmelcích skončilo obtočené kolem stromu. Tady se ukázala kvalita poctivého kapitalistického výrobku. Ač z auta zbyl vrak, zůstal natolik pohromadě a bytelný, že posádka vyvázla z této šlamastiky jen se šokem a sem tam nějakou modřinou.
Poslední Škodu Popular nahradil Wartburg 311, který se jako rodinný automobil ukázal být praktičtější. „Zelená“ limuzínka putovala do NTM, kde je snad v depozitech dodnes. Nejvíc však vzpomínáme na „Bílého“. Jednak byl roadster, a pak tátovo první zrenovované auto. Mlhavě se mi vybavuje, jak jsem se asi jako tříletý s rodiči vracel ze „Zbraslavi“ a proti nám přijížděla patrola VB. Protože jsem seděl mámě na klíně na předním sedadle, honem mě začala strkat pod palubní desku, abych nebyl zahlédnut bdělým okem strážců zákona. To je má nejstarší vzpomínka na „Bílého“ a vlastně Škodu Popular vůbec. Jenže nedlouho padl za oběť stavbě domu.
Dlouho jsme bez sportovního populara nezůstali. Ještě na sklonku éry „Bílého“ dostal táta nabídku ke koupi vozu na náhradní díly. Ukázalo se však, že je to „elita“ mezi populary a škodovkami vůbec, Škoda Popular Monte Carlo. Z náhradních dílů nebylo nic a Monte Carlo v roce 1981 po několikaletém úsilí vstalo z mrtvých. Logicky, v duchu tradice, by měl být tenhle popular označen jako „Červený“, ale tentokrát, vlastně ani nevím proč, se vžilo jméno „Kadlo“. P. T. čtenář se snadno dovtípí, odkud tato přezdívka pochází. S tímhle popularkem jsem toho najezdil nejvíc. Ať už jako malý kluk s rodiči, nebo později, když se naši rozvedli, jen s tátou. Od roku 1999 jsem ho proháněl sám. V současné době je však odstaven v depozitech, jelikož po desítkách let provozu, byť veteránského, již nutně potřebuje větší ozdravnou kúru. S ohledem na dnešní provoz by to patrně znamenalo zásahy narušující historickou autenticitu, do čehož se mi u takto výjimečného vozu nechtělo.
Na „populárské“ začátky táta zavzpomínal v článku „Třicítka“ pro Motor Journal 12/2008
galerie
reklama
