Škoda Popular Monte Carlo

...nebo jen krátce „Kadlo“

Škoda Popular patří do naší rodiny odnepaměti. Vozil jsem se v něm dokonce ještě v prenatálním stavu. Vystřídalo se jich u nás několik. Jména nesly vždy podle svých barev - byl tu „Bílý“, „Modrý“, „Zelený“... Přes týden sloužily jako běžný automobil a o víkendu se přeměnily na historické vozidlo a hurá někam na sraz. Pravda, hovoříme o sedmdesátých letech, kdy tyhle vozy zůstávaly tak trochu nedoceněné. Táta nejvíc vzpomíná na „majle“, tj. na „1000 mil československých“, tehdy ještě organizované po vzoru původního prvorepublikového závodu „na čas“ nonstop Praha - Bratislava - Praha. Přesněji řečeno na poloviční trati; v letech 1933 - 1935 absolvovali závodníci tuto cestu dvakrát.

Historek z veteránských, dnes již legendárních, „majlí“ je bezpočet. Třeba jak někde u Čáslavi táta se strýcem v „Bílém“ přejeli v devadesátikilometrové rychlosti železniční přejezd, auťák poskočil tak mocně, až se vzadu utrhly hadice od brzd a zbytek závodu, tedy prakticky celý, odjeli na ruční brzdu. Nebo jak praskla klika a dojížděli za hrozivého rachotu motoru. Nebo jak s „Modrým“ jela máma s jedním kamarádem, který usnul za volantem a poslal nebohé autíčko z třicetimetrového svahu. Po několika kotrmelcích skončilo obtočené kolem stromu. Tady se ukázala kvalita poctivého kapitalistického výrobku. Ač z auta zbyl vrak, ze kterého bylo možné použít jen doklady, zůstal natolik pohromadě a bytelný, že posádka vyvázla z této šlamastiky jen se šokem a sem tam nějakou modřinou.

Intermezzo: Na „populárské“ začátky táta zavzpomínal v článku „Třicítka“ pro Motor Journal 12/2008

Poslední Škodu Popular nahradil „úžasný“ vůz Wartburg 311, který se jevil pro rodinné auto jako výhodnější. „Zelená“ limuzínka putovala do NTM, kde je snad v depozitech dodnes. Nejvíc však vzpomínáme na „Bílého“. Jednak byl jediný roadster (čili otevřený dvousic) a pak tátovo první zrenovované auto. Mlhavě se mně vybavuje, jak jsem se asi jako tříletý s rodiči vracel ze „Zbraslavi“ a proti nám přijížděla patrola VB. Jelikož jsem seděl mámě na klíně na předním sedadle, honem mě začala strkat pod palubní desku, abych nebyl zahlédnut bdělým okem strážců zákona. To je má nejstarší vzpomínka na „Bílého“ a vlastně Škodu Popular vůbec. Jenže nedlouho poté padl za oběť stavbě domu. Z čeho zaplatit vestavěné skříně? No schválně... Vždycky, když se na těch pár prkýnek podívám a představím si místo nich to krásné bílé autíčko, mám poněkud rozporuplné pocity. Takový trudný osud měl mnohý veterán, a tím nemyslím jen u nás doma. „Bílý“ měl navíc ještě tu smůlu, že jej koupil jakýsi vekslák a promptně vyvezl do Reichu. Kdopak asi s ním dnes jezdí?

Dlouho jsme bez sportovního populara nezůstali. Ještě na sklonku éry „Bílého“ dostal táta nabídku ke koupi vraku na náhradní díly. Ukázaly se však dvě věci: jednak, že je to opravdu vrak a druhak, že je to „elita“ mezi populary a škodovkami vůbec - Škoda Popular Monte Carlo. Z náhradních dílů nebylo nic a Monte Carlo v roce 1981 po několikaletém úsilí vstalo z mrtvých. Naštěstí, ač předchozí majitel byl očividně blázen, vzhledem k tomu co na voze napáchal, byl také ten typ, co nic nevyhodí, protože „by se to mohlo hodit“. Co odstranil a nahradil „moderními“ díly z oktávek, uschoval. Tak se kupř. dochovala původní kožená sedadla, která jsou na voze dodnes. Je ve hvězdách, proč je nahradil sedadly ze „stejšna“, ale udělal zatraceně dobře, jelikož poté, co uštval nebohý motor tak, že se utrhla ojnice a prorazila blok, nechal stát nebohý vůz několik let za domem, přímo pod okapem.

Intermezzo II: Kupplung exitus
...aneb co se také může stát

Logicky, v duchu tradice, by měl být tenhle popular označen jako „Červený“, ale tentokrát, vlastně ani nevím proč, se vžilo jméno „Kadlo“. Odkud ta přezdívka pochází, se bystrý čtenář dovtípí poměrně snadno. S tímhle popularkem jsem toho najezdil nejvíc. Ať jako malý kluk s rodiči, nebo později, když se naši rozvedli, jen s tátou a od roku 1999 ho proháním sám. I když, pravda, poslední roky jsem toho, bohužel, moc nenajezdil. Což mne opravdu mrzí. Ač má jisté technické nedokonalosti, rád usedám za jeho volant.

Nechci zde rozebírat, jak moc je vzácný či ceněný, tohle mě zas až tak nerajcuje, ale mám radost, že je s „rodokmenem“. Vyroben byl 11. 7. 1936 a o tři dny později si jej v Mladé Boleslavi vyzvedl pan Antonín Tydlitát z Prahy, velkoobchodník mlékem a vejci. Podařilo se mně dohledat a sestavit celý životopis „Kadla“ až do doby, kdy jsem se jeho majitelem stal já. Takovýto rodokmen má pro mě větší význam než nějaká imaginární cena „za kterou by se to dalo střelit“. Ostatně, taková situace rozhodně nenastane. Domácí mazlíčci se přeci neprodávají!

Pokud zatoužíte po bližších podrobnostech či technických detailech o Škoda Popularu Monte Carlo, doporučuji níže uvedené odkazy. Psal jsem na toto téma do časopisu Motor Journal a tak bych se zde nerad opakoval.

Článek o Rallye Monte Carlo 1936, vozech Škoda Popular Monte Carlo a také o „Kadlu“ otiskl MJ 3/2003
Rallye Monte Carlo 1937 vyšlo jako pokračování předchozího v MJ 12/2003
S Popularem Monte Carlo také souvisí Soutěž Malou dohodou 1937, o které jsem psal v MJ 12/2002

Ke stažení: Seřizovací manuál a seznam náhradních dílů pro karburátor ZENITH typ V (1934)
(ZIP - PDF, 14 MB)
P. S. Pokud někdo vlastní podobný manuál, ale z let 1935 a výše, byl bych moc vděčný za zaslání osazovacích údajů pro Škoda Rapid 1400. V této starší verzi je bohužel pouze dvanáctistovka.