Dobové oblečení

...z časů, kdy ještě ženy byly dámy a muži gentlemani

Každá příležitost si žádá patřičný oděv. Není to jen přežitek či okázalé gesto. Doplňuje, někdy dokonce utváří, tu kterou situaci. Do divadla nepůjdu v montérkách a podvozek u „Kadla“ promazávat v obleku. Kdybych tak činil obráceně, zamotala by se mně kravata do mazacího lisu a z divadla sofort vykázali. Ač možná že nikoliv, vezmu-li do úvahy, jak se dnes chodí i do „Národního“. Doba je zvrácená...

Protože jízda se sedmdesáti a víceletým kmetem pro mne stále představuje vzácnou sváteční událost, mám zkrátka pocit, že bych k takovémuto stroji měl být rovněž příslušně ustrojen. Je v tom jistě také kus úcty k našim předkům, kteří dokázali vyrobit vůz nebo motocykl, jenž stále věrně slouží. Kdybych chauffeuroval v džínách, bylo by to pro ně snad až urážlivé. V neposlední řadě, jedu-li v/na takovémto stroji, snažím se přiblížit době, která je mně sympatická a svým životním stylem blízká. Uznávám, že můj pohled může být do jisté míry zidealizovaný, neboť jsem ovlivněn pouze starými filmy, knížkami, časopisy atd. Vlastní zkušenost jaksi, k mé velké lítosti, mít nemohu. Leč vzhledem k tomu, že jsem snad nikdy neslyšel žádného pamětníka na období První republiky vyloženě nadávat, něco mimořádného na něm patrně bude.

Nepochybně to byla doba vkusu a elegance. Zatímco v současnosti je ideálem vypadat co nejhůře a nejošuntěněji. Proč dnešku vládne kýč? Pan Guth - Jarkovský se musí v hrobě obracet!

Je pravdou, že v „civilu“ nasadím mimikry a snažím se splynout s davem. Šeď denního nevkusu nestojí za nějakou mimořádnou garderobu. Nemám rovněž, jako mnozí jiní, potřebu zoufale se snažit vyniknout (příšerným) zjevem, když už ničím jiným vyniknout nedokáží.

Více pozornosti věnuji dobovému oblečení. Již od svých veteránský počátků jsem nějak intuitivně tušil, že ke slušnému stroji patří rovněž slušný oděv. Postupně jsem se propracoval od, dnes úsměv vzbuzujících, pumpek vyrobených ze starých „tesilek“ podkasáním a stažením gumičkou, až k uniformě či značkovému sportovnímu modelu.

Nevím, zda obec veteránská konečně dospěla ke stejnému přesvědčení, leč počet dobově oblečených posádek na srazech stoupá. Jenže nad tím, co jsou někteří schopni na sebe navěsit, zůstává rozum stát. Tak jako u pomatených filmových režisérů představuje starý automobil jakousi rozklepanou plazící se herku, jež nezbytně musí každé dvě vteřiny mocně vybuchnout a zahalit se do oblak černého dýmu, tak představu mnohých veteránistů o dobovém oblečení ztělesňuje spojení Ludvíka XIV. s cirkusem Kludský.